Alfons Mucha (1860–1939)
byl český malíř, sochař, tvůrce plakátů, ilustrátor. V letech 1895–1904 patřil v Paříži mezi nejznámější představitele secesního stylu.
Jeho divadelní i komerční plakáty, dekorativní panó a návrhy interiérů udávaly tón doby a spoluvytvářely secesní sloh.
Muchovy bibliofilské publikace patří do světového zlatého fondu krásné knihy. Zúčastnil se několika výtvarnými kolekcemi Světové výstavy 1900 v Paříži a na téže výstavě vyzdobil malbami interiér Pavilonu Bosny a Hercegoviny.
Život v Paříži
Alfons Mucha žil v Paříži od roku 1887. Podobně jako mnoho artistes étrangers se zde živil hlavně ilustracemi. Jeho sláva začala strmě stoupat od konce roku 1894, kdy vytvořil první plakát pro zbožňovanou divu Sarah Bernhardt ve divadelní hře Gismonda.
Proti rozevláté pestrosti většiny tehdejších plakátů se najednou objevil jiný, který upoutal jemnou pastelovou barevností, harmonicky plynoucími liniemi a především dokonalou kresbou.
Úspěch
Od té doby měl Mucha o zakázky postaráno.
Záhadné a krásné ženy, tak typické pro jeho plakáty, zvaly do divadla, nabízely víno, sušenky, jízdní kola, časopisy, cigaretové papírky. Propagovaly módní lázně, francouzské železnice, světovou výstavu.
Muchův ateliér v ulici Val-de-Grâce, přeplněný starožitnostmi, vzácnými koberci a hedvábnými závěsy, byl jedním z nejmondénnějších středisek pařížského Art Nouveau. Alfons byl vynikajícím hostitelem ochotným kdykoliv uplatnit i svůj druhý – hudební talent.
Sběratelé si brzy vynutili i návrhy v té době oblíbených dekorativních panó, která personifikovala roční období, květiny, drahé kameny a hvězdná znamení. Ženy z jeho plakátů a panó dráždily vyváženou měrou tělesné krásy a chladné nedostupnosti.
Halily se něžně do nádhery svých šatů a jejich vlasy, hrdla i ruce zdobily květiny a bohaté až exotické šperky. Vše bylo sevřeno krásnou vlnivou konturou, která dávala celému výjevu typický tvar a rytmus. Francouzi hovořili o „Le style Mucha“.
Není proto divu, že slavná francouzská herečka Sarah Bernhardt, která měla vynikající smysl pro reklamu, k sobě Muchu připoutala šestiletou smlouvou. Navrhl pro ni řadu vynikajících plakátů, ale záhy s ní spolupracoval i při designu divadelních kostýmů a doplňků, včetně šperků. Odtud pak zbýval pouhý krůček ke spolupráci s předními klenotníky.
Zasvěceno kráse
Zajisté nejvýznamnější epochou Muchova působení v Paříži byla spolupráce s klenotníkem Georgesem Fouquetem, který měl obchod i dílnu v mondénní Rue Royale. Na Světovou výstavu 1900 Mucha pro Fouqueta navrhl stánek, v němž bylo vystaveno i několik šperků podle Muchových návrhů. Fouquet Muchu vzápětí požádal, aby vytvořil nové řešení interiéru jeho obchodu. Mucha pojal svěj úkol velkoryse a vybudoval na poměrně malém prostoru pohádkovou jeskyni, zasvěcenou kráse.
Mihotavé světlo zlatnické výhně probleskovalo kulatými skly zasazenými do rozestřeného chvostu páva, který byl na stěně za hlavním prohlížecím pultem. Ušlechtilé materiály a jemné barvy podtrhovaly pocit výlučnosti a přepychu. Byl to jeden z nejkrásnějších interiérů Art Nouveau.
Šperky, které Mucha navrhoval, byly obdobně jedinečné. Nejslavnější z nich je hadí náramek, který byl doplňkem kostýmu Médey ve stejnojmenné hře, na jejímž plakátě tento šperk můžeme vidět. Byl natolik pozoruhodný, že jej Fouquet následně vyhotovil ve zlatě, s drahými kameny a emajlovým povrchem. Náramek, který k sobě pojí i odnímatelný prsten, se nyní nachází v Japonsku v soukromé sbírce Doi, která je druhou největší sbírkou Muchova díla na světě.
Muchovy první šperky byly až okázale spektakulární – helmice, závěsy, obrovské náušnice – a mohly najít uplatnění spíše na divadelní scéně nebo ve výstavní vitríně. Velmi rychle ale Mucha svůj návrhářský projev zkáznil do podoby, která je permanentně jak nadčasová, tak i současná.
Souvisí to nepochybně s důležitostí, kterou období kolem roku 1900 přičítalo užitému umění. U Muchy se hluboký smysl pro užitého umění navíc pojil i se silným přesvědčením uplatňovat vznešené hodnoty umění ve všem a pro všechny. Po roce 1900 se Mucha rozhodl, že opustí dekorativní tvorbu a začne se věnovat výhradně malování. Z minulosti měl sice stále řadu závazků k nakladatelům a firmám, kterým slíbil dodat návrhy na dlouhou řadu plakátů, ale nové zakázky již přijímat nechtěl.
Aby se zbavil ustavičných žádostí o návrhy šperků i užitných předmětů, Mucha vyhověl přání nakladatele a sestavil sborník svých uměleckořemeslných návrhů nazvaný Documents décoratifs.
V té době vycházela celá řada podobných publikací pro povznesení uměleckých řemesel. Muchovy Documents décoratifs, vydané v roce 1902, patřily v tomto ohledu k nejlepším a sloužily jako podklad pro výuku na řadě míst v Evropě, Rusku i ve Spojených státech. Osvědčily se i jako inspirace, jako přímé předlohy ke konkrétním dílům však jednotlivé tabule použity nebyly.
Z USA do Čech
V roce 1904 opustil Mucha Paříž a odjel do USA, kde se chtěl prosadit jako portrétista v nejvyšší společnosti. Tento záměr se mu nepodařil, ale měl velký úspěch jako pedagog, vyučoval ve Filadelfii, v Chicagu a v New Yorku. Vyzdobil také interiér budovy slavného German Theater v New Yorku na rohu Broadwaye a 13. ulice.
V roce 1906 se v Praze Mucha oženil se svoji žačkou MARII CHYTILOVOU (1882 – 1959), která předtím několik let docházela do jeho pařížského atelieru. Maruška proslulého malíře poprvé potkala v Národním divadle, do kterého Mucha doprovázel Augusta Rodina při jeho návštěvě Prahy v roce 1902. Po svatbě odcestovali novomanželé do Spojených států, kde se jim v roce 1909 narodila dcera Jaroslava.
V roce 1910 se Muchovi vrátili zpět do vlasti. Krátce po příjezdu se nastěhovali na zámek Zbiroh u Plzně. Alfons Mucha tam za podpory amerického mecenáše Charlese Cranea započal malbu dvacetidílného cyklu grandiózních pláten, nazvaného Slovanská epopej.
Práce trvala s přestávkami 18 let. Paralelně se Slovanskou epopejí vznikaly další obrazy a kresby komornějšího charakteru. Stejně tak i výzdoba různých kulturních center a veřejných prostor. Pro nově vzniklé Československo v roce 1918 Mucha navrhl první bankovky a poštovní známky, dokonce i četnické uniformy.
Mucha byl významným členem francouzské a potom pražské zednářské lože a práci v zednářském hnutí věnoval na sklonku života většinu své energie. Po invazi nacistických vojsk do okleštěného Československa v březnu 1939 byl Mucha mezi prvními, které gestapo zatklo a vyslýchalo. O několik měsíců později, 14. července, Alfons Mucha zemřel následkem zápalu plic, deset dnů před svými osmdesátými narozeninami.
Alfons Mucha byl nejen vynikajícím výtvarníkem, ale také výborným hudebníkem. S oblibou a dobře zpíval a hrál na harmonium. Vytvořením své rodiny vlastně položil základy české umělecké dynastii. Výtvarné nadání zdědila jeho dcera JAROSLAVA MUCHOVÁ-TERŠOVÁ (1909 – 1986). Od malička se věnovala malování. Otci pomáhala hlavně při vzniku Slovanské Epopeje. Míchala barvy a přenášela jednotlivé detaily z nákresů a skic na velké formáty pláten. Na vstupním obraze Epopeje Slované v pravlasti dokonce sama namalovala část hvězdné oblohy. Jaroslava často sloužila otci jako model a její podobizna se kromě uměleckých děl objevila též na bankovkách z roku 1918 a 1931. Po 2. světové válce se Jaroslava Muchová-Teršová věnovala převážně restaurování obrazů.
SYN JIŘÍ MUCHA (1915 – 1991)
vystudoval medicínu, dějiny umění a orientalistiku. Na sklonku třicátých let patřil k české komunitě žijící v Paříži. V roce 1939 napsal text k Polní mši Bohuslava Martinů. O necelý rok později se oženil s nadějnou českou skladatelkou Vítězslavou Kaprálovou, která však během několika měsíců po svatbě zemřela. Jeho druhou manželkou se stala britská skladatelka Geraldina Thompson.
Za války byl důstojníkem britského letectva a zároveň pracoval jako zpravodaj britského rozhlasu v severní Africe, na Středním a Dálném východě. Novinářské činnosti se věnoval i po návratu do Československa v roce 1945.
V padesátých letech byl komunistickým režimem vězněn. Po propuštění se věnoval výhradně literární činnosti.
Mezi jeho nejznámější knihy patří Oheň proti ohni (1947), Studené slunce (1968), Kankán se svatozáří (1969), Podivné lásky (1988).
Otcův odkaz
Od konce padesátých let Jiří Mucha věnoval značné úsilí propagaci a literárnímu i faktografickému zpracování díla svého otce. Po výstavách v Londýně (1963) a Paříži (1980) byl význam Alfonse Muchy plně doceněn ve všech významných publikacích o secesním umění.
Jarmila Mucha Plocková
je vnučkou Alfonse Muchy. Vystudovala v Praze architekturu a výtvarné vzdělání si rozšířila čtyřletým, řádným studiem na Akademii výtvarných umění.
Jarmila zdědila po dědečkovi výtvarné nadání a umělecký rukopis.
V roce 1981 odešla se svým španělským manželem do Barcelony, kde se věnovala architektuře a zároveň studovala malbu.
Když jí otec v roce 1988 udělil exkluzivní práva pracovat s návrhy Alfonse Muchy, začala vedle své profese architekta realizovat velkou kolekci šperků pro Circle Fine Arts Corporation.
V roce 1992 otevřela v Praze svůj vlastní Atelier Mucha JP Praha, v jehož produkci propojila inspiraci dílem svého dědečka s vlastní invencí.
Vystavovala doma i ve světových metropolích. V současné době stále pracuje na nových originálních návrzích jak v rámci svého Atelieru, tak i pro jiné umělecké a uměleckoprůmyslové společnosti.
